V neděli 1. května proběhl v pardubickém domě kultury Dukla koncert dětských souborů "Radost", "Perníček", "Holoubek" a "Marcipánek" v rámci dvanáctého ročníku "Vítání máje". Zúčastněné pardubické soubory a jejich muziky působí při Základní umělecké škole a garanty jejich vysoké kvality jsou zkušené pedagožky a choreografky, sestry Jitka Vítková a Blanka Slouková. Na přípravě programu dále spolupracovaly muziky "Perníček", "Šmidlátka" a "Šmidlata" a dva hosté, slovenský dětský soubor "Matičiarik" z Banské Bystrice (vedoucí Z. Drugová) a "Sluníčko", nejmladší skupina rokycanských folklorních souborů (vedoucí A. Hirschová).

Pořad nebyl tematicky zaměřen, přesto jej v různých obměnách dobře propojilo zpracování dětské hry. Objevilo se v "Kolíbačkách" děvčátek z "Holoubku", v nápaditých tancích s košťaty či košíky (soubor "Radost") a zejména v dramaturgicky i režijně vynikajícím bloku B. Sloukové "Než přijde pan učitel" v novém nastudování souborů "Marcipánek" a "Perníček". Zcela odpovídající zde bylo zapojení začínající dětské kapely, příkladná byla práce s rytmem říkadel i jevištní kompozice školních písní a jednoduchých tanců. Své místo zde měla i řehořská koleda. Děti zcela přirozeně zpívaly a tančily s citem pro tento druh tanečního divadla. Inspirativní práci s říkadly, dokonce s využitím kánonu a paralelních rytmů, přinesl i soubor "Holoubek" (J. Vítková) v bloku "Píšťaličky". Také oba hosté představili svůj pohled na dětskou hru: "Matičiarik" má hraní přímo v názvu čísla "Hry na Jánošíčka", rokycanské "Sluníčko" s "Malou muzikou Rokytka" namalovaly tři dětské obrázky: I. "Na dvorečku", II. "Na pastvě" a III. "Masopustní".

Všechny skupiny pardubických dětských souborů vynikají kultivovaným hlasovým projevem. Také muziky ve stylu hry a nástrojovém obsazení navazují na nejlepší tradice východočeských kantorských muzik, jak o nich máme doklady z 18. a 19. století. Zajímavé hudební úpravy jsou dílem M. Doubka, D. Slouky a I. Dostálové.

Na programu byla dále hudebně-taneční kompozice inspirovaná Smetanovým proslulým klavírním cyklem "České tance" (soubor "Radost") a blok "O mužích a ženách" z moravsko-slovenského pomezí na hudbu skupiny "Čechomor" (soubor "Perníček"). Zařazení posledně jmenované choreografie souvisí s osnovami pro základní umělecké školy,které předepisují seznámení s "tanci jiných národů". Dorost "Perníčku" tančil s chutí, která mírnila i závažnější technické nedostatky v provedení tanců. Vůbec nejsem nepřítelem podobných experimentů, naopak mi chyběla mnohem větší odvaha při uchopení tohoto zadání. Zásadní výhradu směřuji k autorce choreografie (L.Šťastná) kvůli nešťastné volbě hudební předlohy, která svým tématem (zejména část "Pravda na dně korbele", ale i "Loučení rekruta" a "Ješitní Goralé" v podání zhruba šestnáctiletých tanečníků) i stylem (posun v hudbě směrem k rocku nebo "pseudokeltským" fúzím) neposkytla adekvátní protějšek k "tradičnímu" tanečnímu výrazu.

První květen v Pardubicích byl příjemným setkáním s dětským folklorem na jevišti. Tak, jako se kdysi na českém venkově v tomto čase stavěly máje z lásky (hoši děvčatům) či z úcty (třeba panu starostovi), bylo i z letošního Vítání máje patrná láska dětí k lidovému tanci i úcta publika k těm, kteří jej znovu objevují, obohacují svým osobitým přístupem a hlavně předávají dalším generacím.