V sobotu 30. září 2006 od 18 do 20.15 hodin jsem seděl na balkóně sálu rokycanské sokolovny a ani nedutal. Při pozorném sledování programu mě neustále pronásledovaly myšlenky na vedoucí tohoto mladého a sympatického souboru, Boženku Auterskou.

To ONA dovedla v tomhle městě vykřesat folklorní souborovou tradici, která už čítá téměř 40 let. Rokytka, Rokytí, Hejhálek, Radeč, Nulčička, Sluníčko a já nevím, jak se všechny tyhle skupiny jmenovaly, ale skutečností zůstává, že procházely a ty zbylé dosud procházejí cestou, kterou jim naznačila žena, jejíž hlava by si zasloužila svatozář. Rokytička je její poslední dítě a právě ve výše uvedený večer oslavovala patnácté výročí svého trvání. Ale vezměme to od Adama..

V roce 1991, kdy již zářil na rokycanské kulturní scéně soubor Rokytka, se paní Boženka nemohla smířit s tím, že by se celá generace dětí jen tak míjela s lidovou písničkou, muzikou a tancem. A tak se v září poprvé sešlo 28 malých kluků a holčiček. Děti si začaly hrát, zpívat a při lidových melodiích rytmicky pohybovat. Zanedlouho nadšeným rodičům ukázaly, co všechno se naučily. Na veřejnosti Rokytička poprvé vystoupila v říjnu 1992 s pásmem Ráček u příležitosti 25. výročí souboru Rokytka. Zájem dětí neupadal a tak v roce 1995 byla založena druhá skupina s názvem Rokytička nulčička a navíc i přípravka. Když se drobotina sešla dohromady, bylo jich sedmdesát a to už bylo nějakého dětského hemžení. Jak už to bývá, děti přicházely i odcházely, časem se jejich schopnosti vyrovnávaly a tak se mohly spojit do jedné taneční skupiny, jak ji známe dnes. Od té doby děti absolvovaly více než 360 vystoupení a staly se stálou součástí kulturního dění v Rokycanech. Dodnes jim vyhrává dudácká muzika vedená zkušenou Janou Nejdlovou. Hravost a dětský projev Rokytičky ozdobil 27 festivalů v České republice, třikrát se probojovala na národní přehlídky v Mělníku a jednou na celostátní v Jihlavě. Souborové zpěvandule si úspěšně vedly také na přehlídce nejlepších folklorních zpěváčků ve Velkých Losinách. Prosadily se tam Jana Baslová, Bára Michalová a Majda Šiková. Úspěšně reprezentovaly náš dětský folklor na Slovensku, v Německu a Itálii. K utužení kamarádského kolektivu přispívají každoroční letní soustředění, tematické barevné soboty, mikulášské obchůzky, vánoční posezení, vítání jara či masopustní karnevaly.

Patnáct let je z hlediska lidského života jen zlomek. Ovšem zlomek nejdůležitější. Dovršení patnáctého roku znamená předání symbolu dospělosti, občanského průkazu. Stárnutí se nevyhne ani folklornímu souboru. A tak kdysi dětský soubor Rokytička se dnes svým patnáctým rokem zařazuje mezi dospělácké soubory.

Považoval jsem za důležité obšírněji napsat o patnáctileté historii Rokytičky, teď ještě několik slov k slavnostnímu programu, který ukázal, kam soubor směřuje. Dětské hry už definitivně vzaly za své, slečny a páni kluci začínají ochutnávat z prostřeného stolu tanečního umění našich předků. Kromě Rokycanska a blízkého Kralovicka směřují jejich sondy do jižních Čech. A tak po úvodní působivé písni všech tanečníků Rokycanský můstek se rozvířily dívčí sukně v jihočeských kolečkách, vystřídal je chlapecký tanec a následující Kamejské polky ukázaly četné prvky typického českého tance. Svými písněmi z Velkých Losin se pochlubily Bára a Majda, no a s půvabným pásmem Vlčkova lúka odezněla tvorba uplynulých let. Pak přišly na řadu tance z poslední doby: Kač, kač, kačena, tanečně zpracované písně o dobrém jídle a Rokycanský trojtanec - sousedská, mazurka a furiant, zajímavě zkomponované na jednu melodii. Tady se prokázal technický vzestup tanečníků, i když to na jevišti setsakramentsky klouzalo, protože parkety byly čerstvě navoskovány. Jako muzikanta mě potěšila záviděníhodná přednost Rokytičky - pěvecká úroveň dívčí taneční skupiny. Zpestřením programu byla projekce obrázků průběhem pořadu, zvukově však nevyšel v úvodu promítaný videozáznam prvního vystoupení dětí z roku 1992.

Druhá část koncertu byla věnována dvěma hostům: sympatickému Krušnohoru z Chomutova a domácí Rokytce. Prvně jmenovaný se protoulal ve většině tanečně zpracovaných a také známých písních z domácí oblasti do chodských Nevolic a Postřekova, ba i do Budějovic. Na jevišti působil sympaticky, muzika hrála dobře, vadila mně jen choreografie písně Nestarej se ženo má. Co říci k souboru Rokytka. Jeho tanečníci předvedli s bravurní technikou, výrazem a českou jadrností Hulána, Lendlery a Prácheňskou suitu. Kapela jim vzorně přihrávala pod nohy. Proslýchá se, že taneční skupina končí, což by byla nenahraditelná škoda nejen pro Rokycany. Kapela zůstává!

Co popřát členům Rokytičky do dalších let? Aby ani v dospěláckém věku neztratili chuť se společně bavit, zpívat a tancovat. Jejich vedoucím Ivaně Šikové, Vendule Michalové a Janě Nejdlové, aby měly dostatek trpělivosti a radosti ze své práce. Paní Boženě Auterské, jejíž jméno se vine jako červená niť celým folklorním hnutím na Rokycansku, pak především dobré zdraví a hodně nápadů, aby mohla ještě dlouho v srdíčkách dětí probouzet lásku k lidové písni, muzice a tanci.